OCEANO opět změnili sestavu a vydali album. Z té původní bandy nezbyl nikdo, i nejdéle působící člen Adam Warren vlastně není zakladatelem. Se změnou sestavy se vždy trochu mění i styl této bandy řezníku z Chicaga, který sice žánrově drží vždy pevně ukuté řetězy u toho nejbrutálnějšího deathcoreu, ale jednotlivé úhyby v rámci těchto mantinelů jsou za tu desetiletou historii kapely více než patrné.

Kvalitativně nejdál byl rozhodně debut „Depths“, kde Warrenova banda dokázala nejen vytvořit skladby, které v rámci stylu působily jako buldozer, ale například i velmi příjemné instrumentální plochy s nezanedbatelnou dávkou atmosféry. V pořadí čtvrtá řadovka „Ascendants“ se omezuje už jen na to válcování. Debut zůstal i tentokráte nepřekonán. Ba co více, mám silný pocit, že OCEANO se ve svém tvůrčím procesu zacyklili. Album splývá. Nedokážu z něho vytáhnout silné části. Vše je šedé a ploché. Jediné, co zůstává, je nelidský vokál, který mě stále baví. Pod ním je ale zoufale nezajímavá spleť riffů, sekanic a breakdownů, nad kterými se sem tam brnká ve výškách, což má zřejmě pokradmu dotvářet mlhavou atmosféru nad hranatými riffy. Bohužel se tak ale neděje.

Pro mě je aktuální deska zklamáním. Od velmi slibného začátku OCEANO neustále klesají. Pevně držím této kdysi nadějné bandě palce, aby se k nim přidal kytarista, který dokáže skládat extrémní hudbu jinak, než jako sterilní a průměrnou změť nápadů, která by u dřívějších alb byla zařazena do škatule „nehodí se do krámu“ nebo „příliš slabé“.